Kanice za Škodů a Pergerů
Robert Škoda (*1852, †1922) byl nejmladším synem dr. Františka Škody, narodil se v jeho druhém manželství s Annou Marií Piwetz (Pivcovou). Matka zemřela, když byly Robertovi sotva 2 roky, což možná zanechalo negativní stopu na jeho pozdějším přístupu k životu.
Asi v roce 1875 koupil jeho strýc prof. dr. Josef Škoda velkostatek Serfenyö. Tam si měl Robert spolu se svým bratrancem Emilem (†1897) osvojit zemědělské vědomosti. Zatímco Robert již brzy Serfenyö opět opustil, aby převzal Kanice předané mu roku 1880 otcem, Emil hospodářství v Serfenyö víc a víc ruinoval a musel se jej nakonec vzdát.
Nejinak se dařilo Robertovi v Kanicích. Okamžitě začal neuváženě investovat bez jakékoli zkušenosti do strojů a zařízení, které se nevyplatilo. Přitom vzdorovitě ignoroval dobře míněné rady svého správce a rodiny, a víc a víc se zadlužoval. Koupil např. první parní mlátičku v západních Čechách, která za poplatek zajišťovala výmlat v širokém okolí, takže se nacházela stále mimo Kanice. Pronásledovala ho i smůla. Na jaře 1887 byla do Kanic zavlečena plicní nákaza skotu a zachvátila veškerý dobytek. Podle názoru jeho slavného bratra Emila (†1900), zakladatele Škodových závodů v Plzni, to neznamenalo žádný důvod k obavám, vždyť i jiné podniky takovou pohromu přestály. Pro Roberta to byla příležitost, jak opět dostat z otce další peníze. Zcela jiný a patrně značně zkreslený pohled na hospodaření Roberta Škody, o němž bylo škoda mluvit, měli sedláci v Kanicích, kteří obdivovali jeho moderní zařízení a pokrokové metody, o nichž se pochvalně vyjadřuje i kanický kronikář.
Když hrozilo, že dluhy, které se vyšplhaly na 244.000 zlatých, převýší hodnotu majetku, a cizí věřitelé začali vyhrožovat exekucí, byl Robert ještě k tomu všemu obviněn otcem jedné z děveček, které u něj pracovaly, že ji přivedl do jiného stavu, Robert to vyřešil tak, že uprchl přes Vídeň do Štýrského Hradce a do Kanic se už nikdy nevrátil. Ze Štýrského Hradce se vydal dál na jih a po delší čas byl nezvěstný. Až smrt jeho otce Františka dne 3. 3. 1888 ho přivedla k rozumu. I když mu otec ve změněné závěti odebral akciový podíl, zůstaly mu ještě požitky z jeho dědického podílu. S tímto příjmem mohl vést bezstarostný a klidný život. Robert se v Chorvatsku oženil, ale po čase se vrátil zpátky do Čech. Zde se usadil u synovce Karla barona Škody v Žinkovech, kde roku 1922 zemřel.
Na doporučení rodinné rady a právníků bylo rozhodnuto, že se majetek v Kanicích neprodá nikomu cizímu, neboť za něj kupci nabízeli jen 225.000 zlatých. Po smrti Františka Škody zdědila část jeho značného majetku dcera Johanna Škodová (nevlastní sestra Roberta), ta se provdala za Eduarda, rytíře Pergera a kanický statek vyplatila za částku 250.000 zlatých.
Výměra velkostatku v té době činila 475 ha, z toho 186 ha polí a 229 ha lesů a zbylé nespecifikované pozemky. V režii velkostatku byly dvory v Kanicích a blízkých Příkřicích. Kanická parní mlékárna zpracovávala denně 1.200–1.500 litrů mléka, které se dováželo ze širokého okolí, vyráběly se také sýry a čajové máslo. Ve dvoře fungoval velkochov vepřů a pracovala tu i cihelna.
Eduard Adolf, rytíř Perger se narodil roku 1816 v Trutnově a zemřel 1894 ve Vídni, kde je dochován jeho náhrobek. Svatba s Johannou Škodovou (*1832, †1907), se uskutečnila v roce 1856. Eduard Perger zastával úřad rady místodržitelství a šéfa tehdejší politické správy v Chrudimi. Po sňatku se s manželkou přestěhoval na nově získaný statek v Kanicích. Z manželství se narodil syn Rudolf Franz Josef, svobodný pán Perger (*1869, †1945) a dcery Helene, Anna a Gabriele.
Kolem roku 1885 dochází k poslední zásadní úpravě zámku, s níž můžeme spojit manžele Johannu a Eduarda Pergerovi. Interiéry sídla byly upraveny v neorenesančním duchu a vybaveny pozoruhodnými kachlovými kamny a historizujícím nábytkem. Zámek získal na svoji dobu špičkové technické vybavení, zaveden byl telegraf a telefon. Svítilo se zde ale i nadále petrolejovými a později lihovými lampami. Elektrické osvětlení a splachovací záchody získal zámek až za Eduardova syna Rudolfa. Při těchto opravách a hloubení nové kanalizace byl objeven rošt z dubových kmenů, na kterém stavba zámku spočívá. Stavitel Turner, který přestavbu zajišťoval, sdělil prý Rudolfu Pergerovi, že kdyby zámek zboural, mohl by z prodeje kmenů, které tvořily rošt, postavit lehce zámek nový.34) Eduard spravoval statek až do roku 1893, kdy jej převzal syn Rudolf. Ještě v roce 1891 směnil Eduard s obcí Kanice na základě usnesení z roku 1880 pozemky, za něž získal prostor popisovaný jako náves, který se nacházel před západním křídlem zámku a Pergerové tak výrazně rozšířili park obklopující jejich sídlo. Rudolf Perger studoval na gymnáziu v Praze a poté roku 1891 úspěšně složil doktorát na vídeňské právní univerzitě. Sloužil též jako jednoroční dobrovolník u dragounského regimentu, kde byl v roce 1889 jmenován velitelem třináctého regimentu dragounů. Na podzim roku 1891 vstoupil do státní služby, ale již v roce 1893 převzal po otci správu velkostatku Kanice. V roce 1894 se oženil s dcerou velkoprůmyslníka Johanna Fitze z Rokycan Annou. Rudolf Perger zastával četné funkce v různých spolcích. V letech 1889–1918 se plně věnoval vojenské službě. V březnu 1914 získal titul barona. V letech 1915–1919 působil v rakouské panské sněmovně. Rudolf Perger byl rovněž vášnivým lovcem, v roce 1897 dal v Kanicích vystavět školu, za což mu Kanice a Hradiště postoupily na 19 let své honitby. S manželkou Annou měl syny Eduarda (*1897, †1976) a Hanse (*1895, †1970), kteří se narodili na zámku v Kanicích. Oba na své dětství v Kanicích i po letech ve vzdáleném Mnichově rádi vzpomínali. Anna Pergerová byla v mládí půvabná, ale zároveň rázná žena. Zachovaly se po ní mimo jiné i knihy kuchařských receptů, z nichž některé byly v roce 2013 vydány Nakladatelstvím Českého lesa v publikaci „Recepty ze zámeckých kuchyní“. V archivu je dochována korespondence s firmami, po nichž požadovala přestěhování hrobky Fitzů z rokycanského hřbitova, který byl v roce 1931 zrušen, do Kanic. Existují rovněž plány a studie na výstavbu pergerovské hrobky, která měla stát v hájku jihozápadně od kanického zámku. Anna Pergerová se nakonec zabavení rodového zámku nedožila, zemřela 15. ledna 1945 a byla pohřbena do spěšně zřízeného hrobu na lštěňském hřbitově.35). V roce 1968 si potomci Eduarda Pergera (*1897, †1976) přijeli z Německa na hřbitov do Lštění pro ostatky své matky Marie Pergerové, rozené Aufseß (†1942). Z rodinného hrobu vyzvedli její údajné ostatky a dali si naložit i náhrobní kámen. Ve skutečnosti ale neodvezli pozůstatky Marie Pergerové, která byla pohřbena údajně v zinkové rakvi, ale tělesné ostatky její spěšně pohřbené tchýně Anny Pergerové (†1945).36) Nová Československá republika přinesla šlechtě různé nepříjemné novoty. Předně to byla pozemková reforma, při níž se v roce 1919 rozloha velkostatku Kanice, která dosahovala původně 536 ha, se zmenšena o 59 ha, které byly rozparcelovány a prodány zájemcům, především sedlákům z Kanic a okolí.37) Dále se jednalo o úplné malichernosti, např. v roce 1925 byl Perger obviněn, že ač byly v roce 1918 v Čechách zrušeny šlechtické tituly, má na fasádě kanického zámku stále svůj erb. Ministerstvo vnitra nakonec Pergerovi erb na zámku povolilo s odůvodněním, že se jedná o erb jeho předků a tedy o historickou památku. Tento erb provedený ve štuku na západní fasádě zámku přežil i léta komunismu a je dnes jedinou připomínkou Pergerů v Kanicích. Poválečné účtování s rodinou kanických Pergerů bylo smutné a nezasloužené. Po krátké internaci ve sklepení kanického zámku byl Rudolf Perger převezen se zbývající částí rodiny do německého Furth im Wald, kde zakrátko zemřel. Utajený odvoz na traktoru velkostatku zajistili dle pergerovských pamětí věrní zaměstnanci, na cestu si však mohl vzít jen osobní doklady.
Osudy zámku a jeho majitelů na konci 2. světové války jsou podrobně zmíněny v textu příslušných kapitol. Připomeňme jen, že pergerovský rodinný archiv i archiv velkostatku Kanice je uložen v SOA Plzeň, pracoviště Klášter u Nepomuka a obsahuje poměrně bohatý materiál k dějinám rodu i velkostatku a v neposlední řadě také rodinnou korespondenci a množství fotografií. Zámecký mobiliář, sbírky obrazů a fotografií stejně jako knihovna, byly převezeny na zámek Kozel (podrobněji viz následující kapitola).
V souvislosti se získáváním materiálu pro tuto publikaci měl autor v roce 2014 možnost navštívit na jejím zámeckém sídle ve Fronbergu u Schwandorfu baronku Annu Sofii von Breidbach (*1928), rozenou Perger (jejím otcem byl syn Rudolfa Pergera Eduard). Tato šarmantní dáma si ještě vzpomněla na češtinu a o Kanice se živě zajímala. Její bratr Rudolf (Rolf) narozený roku 1929 zpracoval rodinnou kroniku Pergerů a spřízněných rodů, z níž bylo pro potřeby této publikace také čerpáno.
34) Rolf Freiherr von Perger: Chronik der Familie Perger, Aistetten 1995. Tato rozsáhlá práce obsahuje 158 stran textu, fotografií a další přílohy týkající se rodiny Pergerů a dále jejich rodokmen a rodokmeny spřízněných rodů Škodů, Fitzů a Aufseßů. Samostatně jsou zpracovány i dějiny zámku a velkostatku Kanice. Zde autor Rudolf Perger, vnuk Rudolfa Pergera (†1945), vychází z materiálu uloženého ve velkostatku Kanice a rodinného archivu Pergerů, který za tímto účelem opakovaně navštívil, stejně jako ze vzpomínek rodinných příslušníků. Práce je uložena u dědiců rodiny Perger v Německu.
35) Váňová Ladislava: Rodinný archiv Pergerů, inventář k fondu uloženému v SOA Plzeň, pracoviště Nepomuk. Součástí inventáře je historie rodu, str. 4–6 a rodokmeny Pergerů a Fitzů. Vlastní fond obsahuje větší množství fotografií rodiny i několik fotografií Kanic. Pro potřeby této publikace byl využit materiál z kartonů 1, 2, 4, 14 a 16 a sbírka fotografií. Kuchařské recepty Anny Fitzové, které posloužily k vydání knihy „Recepty ze zámeckých kuchyní“ jsou uloženy v kartonu 20.
36) Dle sdělení pamětníků ze vsi Kanice.
37) Lustig Rudolf, Světnička František: Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933, str. 555–556.